Kůň
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| Kůň | ||||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
 Kůň | ||||||||||||
| Taxonomické zařazení | ||||||||||||
| ||||||||||||
| Binomické jméno | ||||||||||||
| Equus caballus f. caballus X, Y |
Kůň (Equus caballus) je domestikované zvíře, patřící mezi lichokopytníky. Vývoj koně je velmi složitý. Dříve se koně používali především pro přepravu, dnes už se na nich jezdí hlavně rekreačně. Slovo kůň můžeme použít jak pro samce tak i samice koně. Samička koně do čtyř let se nazývá klisnička, starší samice je klisna. Sameček koně mladší čtyř let je hřebeček, starší je hřebec nebo valach (vykastrovaný hřebec).
Vývoj koně
Historie tohoto druhu je stará již více než milion let, předci dnešního koně jsou však zařazeni do období před 60 miliony let. Kůň se vyvíjel v Severní Americe, potom přecházel přes tzv. pevninské mosty do dnešní Asie. Před několika tisíci lety kůň v Severní Americe z neznámého důvodu zcela vyhynul. Znovu se sem koně vrátili až v 16. století spolu s osadníky z Evropy. Dobu ledovou přežili dva předkové koně - kůň Převalského a tarpan, který byl lidmi vyhuben.
Vliv podnebí na vývoj koně
Horké podnebí dávalo podnět k vývoji lehčích koní, vyšších s užšími kopyty (typickým příkladem je achatelkinský kůň a arabský plnokrevník) . Naproti v tomu horských či chladnějších oblastech žili koně menší a robustnější (především ponyové). V suchých oblastech se vyvíjeli lehčí koně, ve vlhčích s bohatou pastvou koně těžcí (chladnokrevní).
Eohippus
Kůň pochází z Eohippa (neboli Hyracotherium), známého jako prakoník. Na předních nohou měl čtyři, na zadních tři prsty. Pravděpodobně se živil listím a byl velký asi jako liška.
Mesohippus a Miohippus
Oba tyto druhy, z nichž Mesohippus je starší, byly již větší než jejich předchůdce Eohippus. Jejich zuby byly již také lépe vyvinuté, mohl proto přijímat více potravy. Na všech nohou měli tři prsty.
Meryhippus
Stál u vzniku několika různých odlišných linií vývoje, z nichž nejdůležitější je linie Pliohippuse. Právě z tohoto předchůdce se před milionem let vyvinul Equus caballus - dnešní kůň.
Domestikace koně
První důkazy o domestikaci koně pochází z Centrální Asie, z doby asi 3000 let př.n.l. Domestikovaní koně se chovali zprvu pro mléko a maso, později pro přepravu nákladů i přepravu osobní. Do dnešní doby se zachovaly primitivní udidla, třmeny i sedla.
Vzhled a stavba těla
Hlava by měla být přiměřená velikosti těla koně, měla by mít správný úhel připojení krku kvůli funkci dýchání a pohyblivosti. Nozdry jsou velké a široké. Někteří koně mohou mít tzv. klabonosý (římský) nos, předevšík težší koně. Projevuje se mírným vypoulením nosní dutiny. Naproti tomu miskovitý profil je mírné prohnutí profilu koňské hlavy (příměs arabské krve). Uši mají být menší a za normálních okolností vztyčené dopředu (při rozrušení může kůň tzv. klopit uši). Oči jsou velké a jasné, posazeny jsou daleko od sebe. Nohy by měli být rovné, ani vypoulené ani klenuté k sobě. Předloktí je osvalené, hlezna plochá, spěnky by měli mít úhel 45° - 55°. Kopyta jsou malá a směřují dopředu, občas se mohou objevit nemoci kopyt. Plece jsou široké. Zadní nohy by měli být osvalené, hlezna by měla být pod hrbolem sedací kosti. Špatná nebo nedostatečně vyvinutá stavba těla (sražená záď, jelení krk, úzká kopyta, kravský postoj…) způsobují zdravotní problémy a snižují pohyblivost.
Zbarvení
Existuje spousta barev koní. Ty nejzákladnější jsou: Hnědák - od červenohnědé až po zlatou, vždy má černou hřívu, ocas a dolní část nohou. Vraník je celý černý, občas se objevují tzv. letní vraníci s hnědočernou srstí v zimě a černou v létě. Bělouš má jako hříbě většinou hnědou srst, ta se věkem vyběluje až po úplně bílou barvu. Albín má úplně bílou, někdy krémovější barvu, oči jsou často červené. Ryzák - srst v různých odstínech zlaté, stejnou barvu má i hříva. Plavák má barvu do žluta, tmavou hřívu, ocas i nohy. Často má tzv. úhoří pruh a zebrování na nohou. Koně mají velice často odznaky (na hlavě např. hvězdu nebo lysinu, či nohou např. bílou korunku) a různé barvy kopyt.
Plemena koní
Na světě existují spousty plemen koní. Zpravidla se dělí na:
Ponyové - Shetlandský pony, Highlandský pony, Velšský pony, Hafling, New Forestský pony...
Koně - Arabský plnokrevník, Anglický plnokrevník, Hackney, Andaluský kůň, Quarter, Hanoverský kůň, Lipicán, Trakénský kůň, Český teplokrevník
Těžcí koně - Shirský kůň, Suffolk, Ardenský kůň, Peršeron, Clydesdalský kůň
Jezdecká výstroj
Sedlo rozkládá jezdcovu vázu po koňském hřbetu. Různá sedla se používají k různým účelům (Univerzální sedlo, skokové sedlo, dostihové sedlo, drezurní sedlo, westernové sedlo). Pod sedlo se většinou umisťuje sedlová poduška. Podbřišník sedlo udržuje na hřbetu koně, probíhá za předními nohy koně. Třmeny jsou připevněny k sedlu, zvyšují stabilitu jezdce a pomáhají při tzv. lehkých sedech v různých krocích. Uzdečka se připevňuje na hlavu koně a pomáhá jezdci nad koněm udržet kontrolu. Skládá se z nátylníku, podhrdelníku, čelenky a lícnic. Uzda se používá při přehlídkách a drezurách, narozdíl od uzdečky, která je využívána mnohem častěji, má navíc jednu lícnici k dalšímu udidlu (uzdečka má udidlo jen jedno, uzda dvě). Udidlo se umisťuje do huby koně, existuje jich několik druhů (jednou, dvakrát lomené udítko, rovné udítko…). Někdy se používají i martingaly, které koni brání ve zdvihání hlavy, jsou upevněny nad kohoutkem (kolem krku) a k podbřišníku. Kamaše se používají k ochraně nohou koně při práci, skákání i přepravě.
Koňské "bydlení"
Koně jsou ustájeni většinou v boxech nebo stáních. Box je nejvhodnější typ ustájení. Každý kůň má svůj vyhrazený prostor, v boxu by mělo být místo pro lehání a vstávání a volný pohyb. Umístění ve stáních není tak pohodlné jako v boxech. Koně jsou většinou hlavou ke zdi, po většinu času jsou přivázáni. Stání není tak prostorově náročné jako boxy a ušetří se práce a podestýlka. Podestýlka je většinou seno, hobliny, vyjímečně i rašelina, krouhaný papír či piliny.
Čištění koně
Kůň by se měl čistit víckrát denně, především před a po ježdění. Čistění má většinou několik fází: vyškrabování kopty kopytním háčkem, hrubé očištění rýžákem či hřbílkem, čištění měkkým kartáčem, popřípadě setření potu či vody stěrkou, vyčesání hrívy a ocasu či natření kopyt olejem.
Nemoci a úrazy
U koní se nejčastěji vyskytují tyto choroby a úrazy: Kolika (nemoc zažívání), řádky (otok horního patra), kašel, hříběcí (hříbata- horečka, oteklé uzliny), koňská chřipka, tetanus (většinou smrtelné, očkování), azoturie (nemoc ledvin), periostitida (kostěné výrustky nártní kosti), zlomeniny nohou, zchvácení kopyt (zánět), rakovina kopytní rohoviny. Někdy se objevují i paraziti, především: vši, svrab, svěděnka, střečci.
Chody a ježdění
Anglický styl ježdění používá anglické sedlo, chody jsou krok, klus, cval a trysk. Westernový styl je využívaný hlavně v Americe, používá se westernové sedlo, chody jsou krok, jog a lope. Otěže se drží jednou rukou, třmeny jsou delší než u anglického ježdění.
Jezdecké soutěže
Těmi asi nejdůležitějšími soutežemi v jezdeckém sportu jsou: Drezura je soubor pohybů a zvláštních chodů, které mají ukázat harmonii jezdce a koně. Cvičí se na drezurním obdělníku. Některé drezurní úlohy jsou: pirueta, kontracval, pasáž, letmý přeskok, poloviční překrok. Parkur je velmi oblíbené jezdecké odvětví, při němž kůň překonává překážky. Ty se rozdělují na kolmé skoky a oxery. Jezdci nejdříve absolvují první kolo. Pokud se jim podaří neshodit žádnou překážku, postupují do tzv. rozeskakování, kde dostávájí trestné body.
Dostihy se dělí na rovinné, steeplechase a klusácké dostihy. Při rovinných dostizích běží kůň po dráze bez překážek (nejznámější jsou Oaks a St. Leger v Anglii). Při steeplechase kůň překonává proutěné překážky, příkopy či vodní skoky (Grand National a Velká Pardubická). Při klusáckých dostizích kůň táhne jezdce ne lehkém vozíku zvaný sulka, tyto dostihy jsou velmi oblíbené v Americe, kůň musí pouze klusat.
Další soutěže jsou: soutěže všestrannosti, vytrvalostní ježdění, přehlídky, vozatajství, Gymkhany, voltiž či horseball.